Bílá nemoc 1. část- Karel Čapek

Bílá nemoc je divadelní hra – drama Karla Čapka z roku 1937. Dílo varuje před nastupujícím fašismem. Jde o jedno z děl varujících před nástupem nacismu v Německu a stalo se posléze i jedním z důvodů plánované autorovy perzekuce gestapem.

Předmluva

První podnět k této hře dal mi před léty námět přítele lékaře dr. Jiřího Foustky: doktor, který objeví nové paprsky, ničící zhoubné nádory, najde v nich paprsky smrti; jich pomocí se stane samovládcem a neblahým spasitelem světa. Z toho námětu mi utkvěla představa lékaře, který má svým způsobem v rukou osud lidstva. Ale za našich časů je tolik lidí, kteří mají nebo chtějí mít v rukou osudy národů nebo člověčenstva, že by mě nikdy nezlákalo rozmnožit je ještě o jeden exemplář, kdyby tu nebyl druhý a nutkavější podnět: tím je naše doba sama.

Jeden z charakteris­tických znaků poválečného lidstva je ústup od toho, čemu se tu a tam skoro s opovržením říká humanita; v kterémžto slovu je zahrnuta zbožná úcta k životu a právům lidským, láska k svobodě a míru, usilování o pravdu a spravedlnost a jiné mravní postuláty, které byly v duchu evropských tradic až dosud považovány za smysl lidského vývoje.

Jak známo, v některých zemích a národech nastoupil duch zcela jiný; ne člověk, nýbrž třída, stát, národ nebo rasa je nositelem všech práv a jediným předmětem úcty, ale zato úcty svrchované: nic není nad ním, co by jej mravně omezovalo v jeho vůli a právech. Stát, národ, režim je nadán všemohoucí autoritou; jednotlivec se svou svobodou ducha a svědomí, se svým právem na život, se svým lidským sebeurčením je fyzicky i mravně naprosto podřaděn takzvanému kolektivnímu, ale v podstatě čistě autokratickému a násilím uloženému řádu. Prostě duch politické autority se v dnešním stavu světa výbojně utkává s evropskou tradicí mravní a demokratické humanity; tento konflikt se rok za rokem hrozivěji rozehrává v dění mezinárodním, ale zároveň je vnitřní otázkou každého národa. Zevně se nejjasněji projevuje chronickým válečným napětím v dnešní Evropě a rostoucím sklonem k násilnému a vražednému řešení politických otázek.

Pravda, dnešní světový konflikt je možno definovat také v pojmech hospodářských a sociálních; nebo je možno jej vykládat v biologických termínech boje o život; ale jeho nejdramatičtější aspekt je ve srážce dvou velikých antagonických ideálů. Na jedné straně mravní ideál všelidské humanity, demokratické svobody, světového míru a úcty ke každému lidskému životu i právu. Na druhé straně dynamický protihumanitní ideál moci, nadvlády a národní nebo jiné expanze, pro kterou je násilí vítaným prostředkem a lidský život jenom nástrojem. Řečeno v termínech dnes běžných, je to konflikt ideálů demokracie s ideály neomezených a ctižádostivých diktatur. A právě tento konflikt ve své tragické aktuálnosti byl popudem k napsání Bílé nemoci.

Mohla by to být rakovina nebo jiná choroba místo fingované “bílé nemoci”; ale autor se snažil pokud možno přenést jednotlivé motivy i samu lokalizaci své hry do sféry fiktivní, aby nebylo nutno myslet ani na skutečnou nemoc, ani na skutečné státy nebo režimy; mimoto cítil ono malomocenství do jisté míry symbolicky, jako příznak hlubokého rozvratu bílé rasy; taková epidemie připadá dnešnímu člověku jako návrat k morovým ranám středověku.

Autor úmyslně navodil celou dramatickou situaci svého konfliktu na motiv vražedné epidemie; neboť člověk nemocný a bědný je nutkavě a typicky předmětem humanity; jeho závislost na laskavém mravním řádu je nejhlubší. Dva velké světové názory se tu utkávají tak říkajíc nad ložem bolesti, a v jejich konfliktu se rozhoduje o životě a smrti malomocného lidstva. Ten, kdo je představitelem vůle k moci, se na své cestě nenechá zastavit soucitem s lidskou bolestí a hrůzou; ten pak, kdo se s ním utkává ve jménu humanity a úcty k životu, odpírá pomoc trpícím, protože sám fatálně přejímá neúprosnou morálku boje. I ve jménu míru a humanity se bude zabíjet a umírat v hekatombách, bude-li se ten spor muset jednou vybojovat. Ve světě války sám Mír musí být tvrdým a neústupným bojovníkem. A naopak představitel moci a síly se stává sám jedním z těch, kdo úpějí o lidskou pomoc, zatímco se přes něho bezcitně převaluje nezadržitelná mašinérie masakru, který rozpoutal. V tom právě spatřoval autor beznadějnou tíhu světového konfliktu, který prožíváme; neutkává se v něm jen tak prostě černé s bílým, zlo s dobrem, bezpráví s právem; srážejí se v něm na obou stranách velké hodnoty i nesmiřitelné tvrdosti; ale co je v tom sporu ohroženo, je všechno dobro a právo a veškeren lidský život. Nakonec je to jen dav bez velikosti i soucitu, který lhostejně ušlape k smrti oba představitele protichůdných vůlí. Hle člověčenstvo, které humanita chtěla zachránit, hle zástupy, které vůle k moci chtěla vést k velikosti a slávě! Tady máš své “všechny lidi”, Galéne, tady máte svůj národ, Maršále; a my všichni tu máme své dějinné konflikty, v nichž konečný úspěch je nejistý, ale kde jen jedno je nepochybné: že na ně těžce a bolestně doplatí Člověk. Ať jakkoliv dopadne válka, za jejíhož burácení se uzavírá Bílá nemoc, jisto je, že ve svém utrpení Člověk zůstal nespasen.

Autor je si vědom, že tento nevyhnutelný tragický závěr není řešením; ale jde-li o skutečný zápas, který se odehrává v našem čase a prostoru mezi skutečnými lidskými silami, nemůžeme jej rozřešit slovy a musíme jeho řešení ponechat dějinám. Snad můžeme mít důvěru i v příští lidi, jako jsou ti dva čestní a rozumní mladí lidé v závěru hry; ale konečné řešení zůstává politickým a duchovním dějinám, na kterých nejsme angažováni jenom jako diváci, nýbrž jako spolubojovníci, kteří musejí vědět, na které straně světového dramatického konfliktu leží celé právo a celý život malého národa.

Obraz první

Tři malomocní ve fáčích.

První malomocný
Mor je to, mor. V naší ulici už je v každém domě několik morem raněných. Povídám, sousede, vždyť vy taky máte na bradě tu bílou skvrnu; a on, prý to nic, ani to necítím. A dnes už z něho taky padají kusy masa jako ze mne. Mor je to.
Druhý malomocný
Žádný mor, malomocenství. Bílá nemoc tomu říkají, ale měli by tomu říkat trest – Taková nemoc přece nemůže přijít sama od sebe; to nás bůh trestá.
Třetí malomocný
Kriste panebože – Kriste panebože – Kriste panebože --
První malomocný
Trest! trest! to bych rád věděl, zač mám být trestán. Já jsem tak mnoho neužil, člověče, leda bídy; to by byl divný bůh, kdyby trestal chudáky, no ne?
Druhý malomocný
Počkej, však uvidíš. Ze začátku to máš jen na kůži, ale až tě to začne žrát uvnitř jako tohohle, řekneš si, to není možné, aby to bylo jen tak, to musí být trest, to musí mít nějakou příčinu --
Třetí malomocný
Ježíši… Ježíši bože nebeský…
První malomocný
Taky že má. Nás lidí už bylo příliš mnoho na světě, a proto nás musí polovička vychcípat, aby bylo místo pro druhé. Tak je to. Ty jsi pekař a uděláš místo jinému pekounovi. A já jsem chudák a udělám místo jinému chudákovi, aby zas někdo jiný místo mne nuzovala měl hlad. Proto musel přijít ten mor.
Druhý malomocný
Žádný mor, malomocenství. Při moru bys, člověče, zčernal, ale při malomocenství jsi bílý jako no, jako křída.
První malomocný
Bílý nebo černý, mně je to fuk; jen kdybych tak nesmrděl.
Třetí malomocný
Kriste panebože… Ježíši můj… Ježíši Kriste, smiluj se…
Druhý malomocný
Copak ty, ty jsi sám; ale když se člověka štítí vlastní žena a děti – Chudáci, jak mají se mnou vydržet! A ženě se teď udělala bílá skvrna na prsu – Vedle nás bydlí čalouník, a ten naříká ve dne v noci, ve dne v noci --
Třetí malomocný
Ježíši – Ježíši – Ježíši…
První malomocný
Kuš! Kdo to má pořád poslouchat, ty malomocný!

Opona

Obraz druhý

Pracovna dvorního rady profesora doktora Sigelia.

Dvorní rada
…prosím, pane redaktore; mám ovšem jen tři minuty času – to víte, moji pacienti! Tak co máme na srdci?
Novinář
Pane dvorní rado, náš list by chtěl informovat veřejnost z nejpovolanějších úst --
Dvorní rada
-- o takzvané bílé nemoci čili pejpinském malomocenství, já vím. Bohužel se toho o něm píše ažaž. A příliš laicky, pane. Po mém soudu se choroby mají ponechat lékařům. Pište o nich v novinách, a většina čtenářů hned začne na sobě hledat dotyčné příznaky, ne?
Novinář
Ano, ale náš list by právě chtěl veřejnost uklidnit --
Dvorní rada
Uklidnit? Člověče, čím ji chcete uklidnit? – Koukejte se, je to… těžká choroba, a šíří se jako lavina – Pravda, pracuje se na ní horečně na všech klinikách světa, ale – (Krčí rameny.) Zatím je naše věda bezmocná. Napište lidem, aby se při prvních příznacích obrátili s důvěrou k svému lékaři, a je to.
Novinář
A jejich lékař --
Dvorní rada
-- jim předepíše mazání: těm chudším hypermangan a těm zámožnějším peruánský balzám.
Novinář
Pomůže to?
Dvorní rada
Ano, proti zápachu, když se otevřou rány. To je druhé stadium choroby.
Novinář
A třetí stadium?
Dvorní rada
Morfium, mládenče. Nic než morfium. A dost o tom, ne? Je to ošklivá nemoc.
Novinář
A je… velmi nakažlivá?
Dvorní rada
(tónem přednášejícího profesora): Jak se to vezme. Neznáme totiž mikroba, který naši chorobu přenáší; víme jenom, že se neobyčejně rychle šíří; dále že není přenosná na žádné zvíře a že se nedá naočkovat ani člověku – aspoň mladému člověku ne; ten krásný pokus udělal sám na sobě doktor Hirota v Tokiu.
Bojujeme, příteli, bojujeme, ale s neznámým nepřítelem. Můžete napsat, že na mé klinice se na věci pracuje už třetí rok; publikovali jsme o naší nemoci slušnou řadu vědeckých statí,hojně a s uznáním citovaných v odborné literatuře – (Zvoní.)
Zatím je nezvratně zjištěno – bohužel mám jen tři minuty času.
Sestra
(vejde): Prosím, pane dvorní rado.
Dvorní rada
Připravte pro pana redaktora vědecké publikace naší kliniky.
Sestra
Prosím.
Dvorní rada
Můžete se o nich zmínit, mladý příteli. To veřejnost uklidní, když sezná, jak se u nás usilovně bojuje proti takzvanému pejpinskému malomocenství. My tomu ovšem malomocenství neříkáme. Malomocenství neboli lepra je kožní nemoc, kdežto naše choroba je čistě interní. Páni kolegové z kožní kliniky si taky sice osobují právo o ní přednášet, ale – nu, nechme toho. Naše choroba, pane, není žádný svrab. Můžete veřejnost uklidnit, že o žádné malomocenství nejde. Kam by se hrabala taková lepra proti naší nemoci!
Novinář
Je to… vážnější nemoc než malomocenství?
Dvorní rada
Nu ovšem. Daleko vážnější a zajímavější. Jenom první příznaky připomínají obyčejnou lepru: malá bílá skvrnka někde na povrchu těla, chladná jako mramor a naprosto znecitlivělá – takzvaná macula marmorea; proto se té chorobě také říká bílá nemoc; ale její další průběh je naprosto svérázný a odlišný od obyčejné leprosis maculosa.
My ji prostě jmenujeme Čengova nemoc čili Morbus Tshengi. Doktor Čeng, žák Charcotův a ovšem internista, ji totiž první popsal na několika případech v pejpinském špitále. Velmi pěkná publikace, pane; referoval jsem o ní už v roce dvacet tři, kdy ještě nikdo neměl tušení, že se Čengova nemoc jednou stane pandemií.
Novinář
Čím prosím?
Dvorní rada
Pandemií. Nemocí, která lavinově zachvátí celý svět. V Číně, pane, se skoro každý rok vynoří nová zajímavá choroba – to dělá ta bída; ale žádná dosud neměla takový úspěch jako nemoc Čengova. To je prostě choroba dneška.
Dnes už na ni zašlo dobrých pět miliónů lidí, nějakých dvanáct miliónů je aktuálně zachvácených a nejmíň třikrát tolik jich běhá po světě a ani nevědí, že už někde na těle mají mramorovou a bezcitnou skvrnu stěží zvící čočky – A to nejsou ani tři roky, co se ta nemoc objevila u nás! Můžete napsat, že první případ v Evropě byl rozpoznán právě na mé klinice. Můžeme být na to hrdi, kamaráde. Jeden pěkný příznak Čengovy nemoci dostal dokonce název symptom Sigeliův.
Novinář
(píše): Symptom – pana dvorního rady – profesora doktora Sigelia.
Dvorní rada
Ano, Sigeliův symptom. Jak vidíte, pracujeme plnou parou. Zatím je nezvratně zjištěno, že Čengova nemoc postihuje jenom osoby asi tak od čtyřiceti pěti nebo padesáti let nahoru. Patrně jí poskytují příznivou půdu ony normální organické změny, kterým říkáme stárnutí --
Novinář
To je neobyčejně zajímavé.
Dvorní rada
Myslíte? – Kolik vám je let?
Novinář
Třicet prosím.
Dvorní rada
Nu proto. Kdybyste byl starší, nezdálo by se vám to být… tak moc zajímavé. Dále víme s plnou jistotou, že od prvního příznaku choroby je prognosis infaustissima; smrt nastává ve třech až pěti měsících, obyčejně celkovou sepsí – Podle názoru mého a mé školy, která se podnes honosí tím, že je klinikou velikého Lilienthala, mého nebožtíka tchána, to byste mohl napsat, – tedy podle názoru klasické školy Lilienthalovy je Morbus Tshengi choroba nakažlivá, kterou přenáší dosud neznámé agens; dispozice k ní se dostavují s prvními známkami tělesného stárnutí; příznaky a průběh choroby – to bychom mohli vynechat, ne? Není to nic hezkého, člověče. Co se týče léčení – sedativa tantum praescribere oportet.
Novinář
Jak prosím?
Dvorní rada
Vynechte to, mládenče, to je jen pro doktory. Klasický předpis velikého Lilienthala. To byl lékař, příteli! Kdybychom toho dnes měli! – Máte ještě nějakou otázku?
Zbývají mi totiž jen tři minuty času.
Novinář
Kdyby pan dvorní rada dovolil… naše čtenáře by jistě nejvíc zajímalo, jak se lze té choroby uchránit --
Dvorní rada
Co – cože? Uchránit? Nijak! Vůbec nijak! (Vyskočí.) Člověče, vždyť na to zajdeme všichni! Každý, komu je 11přes čtyřicet let, je předem odsouzen – Vám je to jedno, vy, vy s vašimi hloupými třiceti léty! Ale my, my lidé na vrcholu života --
Pojďte sem! Nevidíte na mně nic? Nemám někde na obličeji bílou skvrnu? Co? Ještě ne? Tak vidíte, každý den, desetkrát denně se dívám do zrcadla – Koukejme, vaše čtenáře by zajímalo, jak by se mohli uchránit před rozkladem zaživa! To věřím, pane; mne by to taky zajímalo. (Usedne, hlavu v dlaních.) Bože jak je lidská věda marná!
Novinář
Pane dvorní rado, snad byste mohl říci k závěru několik povzbuzujících slov --
Dvorní rada
Ano. Napište… napište do novin,… že se s tím musíme smířit.

(Drnčí telefon.)

Dvorní rada
(zvedne sluchátko): Haló… Ano. – Co? – Víte přece, že nikoho nepřijímám. – Lékař? Jak se jmenuje? – Hm, doktor Galén. Má nějaké doporučení? Ne? Co tedy u mne chce? – Prosím vás, v zájmu vědy! Ať s tím obtěžuje mého druhého asistenta; já nemám pokdy na nějakou vědu. – Nu tak mi ho pošlete, když mne už pětkrát hledal; ale řekněte mu, že mi zbývají jenom tři minuty času. Ano. (Pověsí sluchátko a vstane.)
Tak vidíte, mladý příteli. Pak se má člověk soustředit na vědeckou práci!
Novinář
Pan dvorní rada promine, že jsem ho připravil o tolik vzácného času --
Dvorní rada
Nevadí, kamaráde, nevadí. Věda a veřejnost si mají navzájem sloužit. Kdybyste něco potřeboval, jen se obraťte na mne. (Podává mu ruku.)
Novinář
Klaním se uctivě, pane dvorní rado! (V samých poklonách odchází.)
Dvorní rada
Sbohem! (Usedne u psacího stolu.)

(Zaklepání.)

Dvorní rada
(vezme péro a píše; po chvilce): Dále!

(Vejde Dr. Galén a zůstane v rozpacích stát u dveří.)

Dvorní rada
(píše, aniž zvedl hlavu. Po delší chvíli): Necháváte mě čekat, pane kolego.
Dr. Galén
(zakoktá se): Promiňte, pane dvorní rado… nechtěl jsem vyrušovat… Mé jméno je doktor Galén…
Dvorní rada
(píše): To vím. Přejete si, pane doktore Galéne –?
Dr. Galén
Já… já mám totiž pokladenskou praxi, pane dvorní rado… jak se říká, praxi chudých, že ano… a tu mám příležitost… vidět spoustu případů, že ano… protože… v chudších vrstvách… bují tolik chorob…
Dvorní rada
Jak? Bují?
Dr. Galén
Ano, šíří se.
Dvorní rada
Ah tak! Lékař nemá mluvit květnatě, pane kolego.
Dr. Galén
Ano prosím. Hlavně v poslední době… když se tak šíří ta bílá nemoc --
Dvorní rada
Morbus Tshengi, pane kolego. Vědecký pracovník se vyjadřuje přesně a stručně.
Dr. Gaůén
-- a když člověk vidí tu bídu… jak se ti malomocní zaživa rozpadají… uprostřed rodiny… ten hrozný zápach, že ano…
Dvorní rada
Máte užívat prostředků odstraňujících zápach, pane kolego.
Dr. Galén
Ano, ale člověk by chtěl ty lidi zachránit! Já měl sta případů… strašných případů, pane dvorní rado; a když jsem tak nad nimi stál… s holýma rukama… přímo zoufalý…
Dvorní rada
To je chyba, pane kolego. Lékař nemá být nikdy zoufalý.
Dr. Galén
Když je to taková hrůza, pane dvorní rado! A tu jsem si říkal, že se něco musí stát… že něco musím zkusit, abych tu nestál tak nadarmo. Pravda, sehnal jsem si celou literaturu o té nemoci, ale pan dvorní rada promine… tam to není… tam to prosím není…
Dvorní rada
Co tam není?
Dr. Galén
Ta pravá cesta prosím.
Dvorní rada
(položí péro): A vy ji znáte, co?
Dr. Galén
Ano. Myslím totiž, že ji znám.
Dvorní rada
Aha, vy si to myslíte. Máte asi svou vlastní teorii o Čengově nemoci, ne?
Dr. Galén
Ano prosím. Svou vlastní teorii.
Dvorní rada
Tak to mi stačí, pane kolego Galéne. Když si s nějakou nemocí nevíme rady, vymyslíme si na ni aspoň teorii. To se dělává. Ale praktický lékař se má po mém soudu držet raději osvědčených prostředků. Jak k tomu vaši klienti přijdou, abyste na nich zkoušel nějaké své pochybné nápady? Na to jsou kliniky, pane kolego.
Dr. Galén
Ale právě proto jsem --
Dvorní rada
Ještě jsem nedomluvil, pane doktore Galéne. Řekl jsem vám, že mám bohužel k dispozici jenom tři minuty. Co se týče Čengovy nemoci, doporučil bych vám užívat pilně prostředků na odstranění zápachu – a pak morfia, pane kolego, hlavně morfia; koneckonců jsme tu proto, abychom zmírnili útrapy – aspoň platícím klientům. To je všechno, pane kolego. Těšilo mě. (Chápe se pera.)
Dr. Galén
Ale já… pane dvorní rado…
Dvorní rada
Přejete si snad ještě něco?
Dr. Galén
Ano. Já totiž mohu bílou nemoc vyléčit.
Dvorní rada
(píše): To už jste asi dvanáctý člověk, který s tím ke mně přišel. Dokonce bylo mezi nimi několik lékařů.
Dr. Galén
Ale já už jsem své metody prakticky užil… na několika stech případů, že ano, a – byly jisté výsledky --
Dvorní rada
Kolik procent uzdravení?
Dr. Galén
Asi šedesát. U dvaceti dalších si nejsem ještě jist --
Dvorní rada
(položil pero): Člověče, kdybyste byl řekl sto procent, dal bych vás hned vyvést jako blázna nebo šarlatána. Co mám s vámi dělat? – Podívejte se, pane kolego, já to chápu; je to svůdná představa, najít lék proti Čengově nemoci. To by znamenalo slávu, báječnou klientelu, Nobelovu cenu a třeba i univerzitní stolici, ne? To byste byl víc než Pasteur, víc než Koch, víc než Lilienthal – Pravda, může to člověku poplést hlavu; jenže takových zklamání už bylo --
Dr. Galén
Já bych svou metodu vyzkoušel na vaší klinice, pane dvorní rado.
Dvorní rada
Na mé klinice? To je ovšem dětinství. Vy jste – původem cizinec, ne?
Dr. Galén
Ano prosím. Původem Řek, z Pergama.
Dvorní rada
Tak vidíte. Já přece nemohu pustit cizince na státní kliniku Lilienthalovu!
Dr. Galén
Ale já jsem zdejším občanem… už od dětství…
Dvorní rada
Ano, ale ten původ, pane kolego! Ten původ!
Dr. Galén
Lilienthal byl taky… původem cizinec, že ano…
Dvorní rada
Upozorňuju vás, pane, že dvorní rada řádný profesor doktor Lilienthal byl mým tchánem. Ostatně dnes je jiná doba. To snad víte sám. – Mimoto, pane doktore Galéne, pochybuju velmi, že by veliký Lilienthal nechal ve svém vědeckém ústavu pracovat… nějakého pokladenského lékaře. Promiňte!
Dr. Galén
Mne by tu nechal pracovat, pane dvorní rado. Já jsem byl kdysi jeho asistentem --
Dvorní rada
(vyskočí): Vy jste byl – Člověče, proč jste to neřekl hned? Prosím, kolego, sedněte si – Jen žádné okolky, Galéne.
Koukejme, tak vy jste byl u tchána asistentem! Zvláštní, nevzpomínám si, že by se byl někdy o vás zmínil!
Dr. Galén
(na kraji židle): On… on mi totiž říkal doktor Dětina.
Dvorní rada
Propána, tak vy jste Dětina! Dětina, ano – můj nejlepší žák, říkával Lilienthal; prý škoda doktora Dětiny! – Člověče, proč jste u něho nezůstal?
Dr. Galén
To byly takové věci, pane dvorní rado… Hlavně… chtěl jsem se oženit… a jako asistent bych rodinu neuživil, že ano --
Dvorní rada
Chyba. Já vždycky říkám svým žákům: chcete-li dělat vědu, nežeňte se; a když, tedy bohatě. Vědě se musí obětovat soukromý život. – Kouříte, Galéne?
Dr. Galén
Ne, děkuju, já – Já mám totiž anginu pectoris…
Dvorní rada
Nunu, snad nebude tak zle! Ukažte, kamaráde, já bych se podíval --
Dr. Galén
Děkuju, pane dvorní rado, ale… na to teď nemám pomyšlení. Já bych prosil, kdybych směl na vaší klinice… aplikovat svou metodu… na několika malomocných, které považujete za ztracené…
Dvorní rada
To jsou všichni, Galéne. Ale to je těžké, co žádáte, safra, to je těžké… Nerado by se to vidělo, kolego. Ale že to jste vy, tchánův nejmilejší žák – počkejte, já vám něco řeknu: povězte nám, v čem záleží vaše metoda, a my ji vezmeme v úvahu, případně ji klinicky vyzkoušíme. Já jenom zařídím, aby nás teď nikdo nerušil – (Sahá po telefonu.)
Dr. Galén
Prosím za prominutí, pane dvorní rado, ale já… dokud to nebude klinicky vyzkoušeno… neřeknu nikomu, jak léčím bílou nemoc. Prosím, já opravdu nemohu.
Dvorní rada
Ani mně ne?
Dr. Galén
Nikomu prosím. To by skutečně nešlo.
Dvorní rada
Myslíte to vážně?
Dr. Galén
Docela vážně, pane dvorní rado.
Dvorní rada
Nu, tak se nedá nic dělat. Promiňte, Galéne, to by bylo proti klinickým pravidlům a proti – jak bych to řekl --
Dr. Galén
--proti vaší vědecké odpovědnosti, já vím. Ale já mám prosím své důvody…
Dvorní rada
Jaké?
Dr. Galén
Pane dvorní rado, je mi hrozně líto… ale já bych je řekl až později.
Dvorní rada
Nu, jak chcete. Za těch okolností uděláme za věcí tečku, že? Přesto mne těší, že jsem vás osobně poznal, doktore Dětino.
Dr. Galén
Poslyšte, nedělejte to! Vy byste mne měl pustit na kliniku, pane dvorní rado! To byste měl udělat!
Dvorní rada
Proč?
Dr. Galén
Pane dvorní rado, já za svůj prostředek ručím! Čestné slovo! Podívejte se, já nemám ani jednu recidivu… A tady mám dopisy kolegů… posílají mi své malomocné z celé čtvrti… Z takové chudé čtvrti to ani nepřijde na veřejnost. Prosím račte se podívat, pane dvorní rado…
Dvorní rada
Nemám zájmu.
Dr. Galén
Bože to je škoda… Tak abych šel, že ano?
Dvorní rada
(vstane): Ano. Je mi líto.
Dr. Galén
(otálí u dveří): Taková hrozná nemoc… Třeba jednou pan dvorní rada sám…
Dvorní rada
Co?
Dr. Galén
Nic, já jen… Snad by i pan dvorní rada mohl toho léku jednou potřebovat.
Dvorní rada
To jste nemusel říkat, Galéne! – (Přechází.) Šeredná nemoc, člověče, příliš šeredná nemoc. Nechtěl bych se zaživa rozpadat.
Dr. Galén
Pak může pan dvorní rada na sobě použít prostředků odstraňujících zápach.
Dvorní rada
Děkuju! – Ukažte ty dopisy!
Dr. Galén
Prosím, pane dvorní rado --
Dvorní rada
(čte dopisy): Hm. (Odkašle.) Nono – Doktor Stradella, to je můj žák, ne? Takový dlouhý, ne?
Dr. Galén
Ano, pane dvorní rado. Velmi dlouhý.
Dvorní rada
(čte dál): Safra! (Kroutí hlavou.) Zatrápeně, kolego – Pravda, jsou to jen praktikové, ale – Člověče, to byste měl báječné výsledky! – Poslyšte, Galéne, tak mě napadá – Že to jste vy, já bych zkusil vaši metodu sám na několika případech. Víc přece nemůžete žádat, co?
Dr. Galén
Ne, ale… Já vím, že by to pro mne byla ohromná čest, ale…
Dvorní rada
-- ale vy svou metodu chcete až na další aplikovat sám, že?
Dr. Galén
Ano, pane dvorní rado. Já bych ji rád… na klinice… prováděl sám.
Dvorní rada
A pak ji budete publikovat?
Dr. Galén
Ano, totiž… za jistých podmínek, že ano…
Dvorní rada
Jakých podmínek?
Dr. Galén
-- Já bych je ohlásil později, pane dvorní rado.
Dvorní rada
(usedne za stůl): Rozumím. Tedy vy byste chtěl, aby má klinika jenom ověřila vaši metodu, ale její další použití byste si vyhradil pro sebe. Asi tak si to představujete, ne?
Dr. Galén
Ano, pane dvorní rado. Totiž…
Dvorní rada
Počkejte. Je to ovšem nesmírná drzost, žádat něco takového od kliniky Lilienthalovy, pane doktore Galéne, a já mám sto chutí vás vlastní rukou shodit ze schodů. Já sice chápu, že každý lékař chce něco vydělat na svém umění; ale dělat z léčebného postupu své obchodní tajemství, to není jednání hodné lékaře, nýbrž pokoutního dryáčníka, šarlatána a mastičkáře. Předně je to, pane kolego, nelidské k trpícímu lidstvu, a za druhé --
Dr. Galén
Ale já, pane dvorní rado --
Dvorní rada
Okamžik prosím. Za druhé je to krajně nekolegiální k druhým lékařům. Ti chtějí také uzdravovat své klienty, pane kolego; vždyť jsou z toho živi. Tak je to. Vy se na svou metodu díváte jako na věc svého soukromého zisku; bohužel já na ni musím pohlížet jako vědec a jako lékař, který si je vědom své povinnosti k lidstvu. Naše stanoviště, pane doktore Galéne, se zásadně rozcházejí.
Okamžik. (Bere telefon.) Pošlete mi sem prvního asistenta. Ano, ihned. (Položí sluchátko.) To už je skandál, jak hluboko klesla lékařská morálka! Co chvíli se objeví zázračný doktor, který vytlouká peníze ze své kdovíjaké tajné metody; ale aby si ještě ke všemu chtěl udělat reklamu na vědecké klinice, taková nestoudnost tu, pane kolego, ještě nebyla.

(Zaklepání.)

Dvorní rada
Dále!
První asistent
(vejde): Pan dvorní rada mě volal…
Dvorní rada
Pojďte sem. Na kterých pokojích máme Morbus Tshengi?
První asistent
Skoro na všech, pane dvorní rado. Na dvojce, čtyřce, pětce…
Dvorní rada
A neplatící –?
První asistent
Chudinské bílé máme na třináctce.
Dvorní rada
A tu má na starosti –?
První asistent
Druhý asistent, pane dvorní rado.
Dvorní rada
Dobrá. Pane první asistente, řekněte panu druhému asistentovi, že ode dneška všechny lékařské zákroky na třináctce předpisuje nebo vykonává tady kolega doktor Galén. Budou to jeho případy.
První asistent
Prosím, pane dvorní rado, ale --
Dvorní rada
Co? Co chcete říci?
První asistent
Nic, pane dvorní rado.
Dvorní rada
Proto! Myslel jsem, že máte nějaké námitky. Dále řekněte panu druhému asistentovi, že mu nebude nic po tom, jak a čím bude kolega Galén své případy ošetřovat. Je to mé výslovné přání.
První asistent
Prosím, pane dvorní rado.
Dvorní rada
Můžete jít.

(Asistent zmizí.)

Dr. Galén
Ani nevím… pane dvorní rado… jak vám mám poděkovat…
Dvorní rada
Není třeba. Dělám to jenom v zájmu lékařské vědy, pane kolego. Tomu musí ustoupit vše – i ta nejsilnější averze. Chcete-li, můžete se hned podívat na svou třináctku. (Bere telefon.) Vrchní sestro, uvedete na třináctku pana doktora Galéna. – (Položí sluchátko.) Kolik času budete potřebovat, pane kolego?
Dr. Galén
Stačí… šest neděl.
Dvorní rada
Tak? Zdá se, pane doktore Galéne, že chcete čarovat. Poroučím se vám.
Dr. Galén
(couvá ke dveřím): Jsem vám opravdu… nesmírně zavázán, pane dvorní rado --
Dvorní rada
Mnoho štěstí! (Bere pero.)

(Dr. Galén se rozpačitě vysouká ven.)

Dvorní rada
(uhodí perem): Mizerný výdělkář! (Vstane a jde k zrcadlu, prohlíží si pozorně obličej.) Ne, nic. Doposud nic.

Opona

Obraz třetí

Rodina u večerní lampy.

Otec
(čte noviny): Zase článek o té nemoci! Kdyby už s tím dali pokoj! Člověk má dost svých starostí za celý den --
Matka
S tou paní ve třetím patře je to prý zlé. Nikdo k ní už ani nemůže… Necítils na schodech ten zápach?
Otec
Ne. Tady je interview s dvorním radou Sigeliem. To je světová kapacita, maminko, na toho já dám. Uvidíš, že potvrdí má slova.
Matka
Která?
Otec
Že je to humbuk, to malomocenství. Sem tam nějaký případ, a noviny z toho hned dělají senzaci. A lidé, to se ví: jak někdo lehne s rýmou, už říkají, že má bílou nemoc.
Matka
Píše mi sestra, že u nich je toho taky plno.
Otec
Nesmysl. To už je taková panika – To je zajímavé, tadyhle říká Sigelius, že ta nemoc přišla z Číny. Vidíš, já vždycky říkám: udělat z Číny evropskou kolonii, zavést tam pořádek, a byl by pokoj. To máme z toho, že se ještě pořád trpí takové zaostalé země. Samý hlad a bída, žádná hygiena a tak: pak je z toho malomocenství. – On tady Sigelius říká, že je to přece jen nakažlivá nemoc. To by se mělo něco udělat.
Matka
Co by se mělo udělat?
Otec
Zavřít ty malomocné a nepustit je mezi lidi. Jak se na někom ukáže bílá nemoc, pryč s ním! Vždyť je to hrůza, maminko, že nám nechají v domě umírat tu babu nahoře! Člověk aby se bál domů… už ten zápach na schodech…
Matka
Já bych jí donesla aspoň polévku, když je tam tak sama.
Otec
Jen se opovaž! Vždyť je to nakažlivé! Ty s tvým měkkým srdcem, ještě nám to zavlečeš sem – To by tak hrálo! A měli bychom něčím dezinfikovat naši chodbu.
Matka
Čím?
Otec
Počkej. – Je to blbec!
Matka
Kdo?
Otec
Ten novinář! Tadyhle píše – Já se divím, že to nezabavili! To se přece nemá dovolit, aby se psaly takové hovadiny! Ale já to redakci napíšu, to si nedají za rámeček. Pitomec jeden!
Matka
Co tam máš?
Otec
Ale tady píše, že se před tou nemocí nemůže nikdo uchránit… že zachvátí všechny lidi kolem padesátky…
Matka
Ukaž!
Otec
(hodí noviny na stůl a běhá po pokoji): Trulant! Copak se smí takhle psát? Víckrát ty noviny nekoupím! Já jim ukážu – to jim nedaruju…
Matka
(čte): Ale tati, vždyť to tak řekl ten dvorní rada Sigelius!
Otec
Nesmysl! To přece není možné, při dnešním stavu vědy a civilizace – Copak jsme středověk, aby byly takové nákazy? A copak je padesátka nějaký věk? U nás to dostal jeden kolega, tomu je teprve pětačtyřicet – To by byla divná spravedlnost, kdyby to měli dostat jenom lidi kolem padesátky! Proč, říkám, proč --
Dcera
(jež dosud četla na pohovce román): Proč? Ale tati! Přece proto, aby se zas jednou udělalo místo mladším, ne? Beztoho nemají kam se vrtnout --
Otec
A ták! To je hezké! Slyšíš to, maminko? Tak teda ne že by vás rodiče živili, ne že by se pro vás dřeli, ale překážejí vám, co? A zabírají vám místo, že? A měli by vymřít malomocenstvím, aby pro vás mladé bylo víc místa, ne? To jsou pěkné názory!
Matka
Ale tati, to ona tak nemyslela!
Otec
Ne, ale řekla to! Viď, to by bylo jen v pořádku, aby se tvůj otec a matka v padesáti létech klidili, viď, dceruško?
Dcera
Ty to bereš hned tak osobně --
Otec
A jak to mám brát? Když se ti tak zamlouvá, že lidé kolem padesátky mají vychcípat – Já teda nevím, jak mám tvému názoru rozumět!
Dcera
Já jsem mluvila obecně, tati. Dnes přece mladý člověk nenajde žádnou existenci – Prostě není na světě tolik míst – Něco se už muselo stát, abychom my mladí mohli konečně žít a zakládat rodiny!
Matka
To zas má pravdu, tati!
Otec
Koukejme, ona má pravdu! A my teda máme kvůli vám pojít v nejlepších létech, ne?

(Vejde Syn.)

Syn
Halo, co máte?
Matka
Ale nic. Tatínka jen rozčililo… četl něco v novinách o té nemoci…
Syn
No a? Co ho na ní rozčiluje?
Dcera
Já jsem jenom řekla, že jednou už něco muselo přijít, aby se udělalo místo pro nové lidi.
Syn
A to tatínka tak rozčiluje? Se mu divím. To přece říká každý.
Otec
Totiž vy mladí, že? To věřím, vám se to hodí!
Syn
No ovšem, tati. Nebýt toho malomocenství, tak já nevím, co by z nás bylo. Tadyhle holka se ani nemůže vdát, a já – No, já si teď musím pospíšit se státnicemi.
Otec
Nejvyšší čas, holenku! Na to je příliš vážná doba, aby ses jenom flákal!
Syn
No co? Stejně se člověk ani se zkouškami nikam nedostal. Teď to snad bude lepší.
Otec
Jen co vychcípají lidé kolem padesátky, viď?
Syn
Právě. Jen aby to chtělo ještě nějakou dobu trvat!

Opona

Obraz čtvrtý

Nemocniční chodba před pokojem číslo 12 a 13.

Dvorní rada
(v čele hloučku profesorů): Tak prosím, pánové, tady je to. Par ici, chers confrčres. Here are we, gentlemen. Ich bitte meine verehrten Herren Kollegen hereinzutreten.

(Uvádí je do třináctky.)

První asistent
Starý se zbláznil. Pořád Galéne sem, Galéne tam – a teď sem tahá kapacity z celého světa, aby se podívali na ty zázraky. Ale až z toho budou recidivy, to bude ostudička, kamaráde! A že se těm lidem znovu udělají fleky, na to vezmu jed.
Druhý asistent
Proč?
První asistent
Přece nejsem dnešní, kolego. Prostě medicína má své meze a dost. Starému měkne mozek, věří-li, že můžeme někoho uzdravit. Já už jsem tady osmý rok, člověče; ale teď jsem si našel pěknou ordinaci a zahájím si praxičku. Dnes je báječná příležitost, s tím malomocenstvím. Já budu léčit Čengovu nemoc.
Druhý asistent
Galénovou metodou?
První asistent
Metodou kliniky Lilienthalovy. Přece jsem tu nebyl nadarmo osm let, ne? Teď se roztroubí, že u nás máme nějaké výsledky --
Druhý asistent
Když Galén s tou svou metodou dělá takové tajnosti!
První asistent
Ať se tím dá Galén vycpat! Člověče, s ním já vůbec nemluvím; ale od sestry na třináctce vím, že práská do svých malomocných injekce s něčím žlutým jako hořčice. Tak jsem dal dohromady nějaké ty posilující a utišující prostředky, co se těm bílým dávají, a zabarvil jsem to nažluto – Docela dobrá věc, kolego. Zkusil jsem to sám na sobě, nu, a nic, žádná nepříjemná reakce; a pacientům to načas uleví – Tak s tím začnu.
(Poslouchá u dveří.) Aha, starý káže. “S publikováním naší metody musíme ještě vyčkat –” Chytrák! ví o ní zrovna tolik jako já – Teď to těm mandarínům povídá anglicky. Řeči on umí, ten starý krasavec; beztoho svou vědeckou kariéru jenom vyženil! Hergot, jen aby to ten Galén nepublikoval, dokud si pořádně nezavedu praxi!
Druhý asistent
To víš, pak se všechno pohrne k němu --
První asistent
A vidíš, kamaráde, toho se ani tak nebojím. Galén musel dát starému čestné slovo, že své metody nepoužije na privátní případy, dokud to tady na klinice nebude dozkoušeno. Zatím já si to malomocenství pěkně zavedu --
Druhý asistent
A ten Galén to čestné slovo taky drží jako – jako --
První asistent
(krčí rameny): To víš, blázen! Prý docela zavřel svou boudu v předměstí a vůbec neordinuje – Říkala sestra ze třináctky, že už ani nemá co žrát; prý jenom nosí pár housek po kapsách – Chtěla mu donášet oběd jako nemocným, ale správce jí to zatrhl; prý nemá doktora Galéna v seznamu strávníků, a dost. Má pravdu.
Druhý asistent
Má maminka… udělala se jí bílá skvrna tady na šíji. Tak jsem poprosil Galéna, aby se na ni podíval; a Galén, že nemůže, že dal Sigeliovi čestné slovo --
První asistent
Sprosťák! To je mu podobné, tak nekolegiální jednání!
Druhý asistent
Tak jsem šel na našeho starého, aby s ním promluvil, aby mu dovolil tu jedinou výjimku,… že jde o mou maminku --
První asistent
A co řekl?
Druhý asistent
“Pane druhý asistente, na své klinice nepřipouštím výjimek. Sbohem.”
První asistent
To mu je podobné. Dědek je jako křemen. Ale ten Galén by to mohl udělat; jaképak čestné slovo mezi kolegy, nemám pravdu? Mizera chlap!
Druhý asistent
Kdyby nešlo zrovna o mou maminku… Co se, chudák, našetřila, abych mohl tu medicínu dodělat… Já věřím, člověče, já věřím, že by ji uzdravil!
První asistent
Galén? Bah! Co tě nemá!
Druhý asistent
Kolego, to jsou výsledky – zrovna zázrak!

(Z třináctky vychází hlouček profesorů a Dvorní rada.)

Jeden profesor
I congratulate you, professor! Splendid! Splendid!
Jiný profesor
Wirklich überraschend! Ja, es ist erstaunlich!
Třetí profesor
Mes félicitations, mon ami! C’est un miracle!

(Hlouček se v hovoru posunuje dál.)

Čtvrtý profesor
Okamžik, pane kolego. Blahopřeju vám k vašemu skvělému úspěchu.
Dvorní rada
Ale ne, kolego, ale ne. To je úspěch kliniky Lilienthalovy.
Čtvrtý profesor
Prosím vás, kdo byl ten človíček --
Dvorní rada
Tady na třináctce? Ah, to je doktor, jak se jmenuje – Galén tuším.
Čtvrtý profesor
Váš asistent?
Dvorní rada
Ne, chraň bůh! Jen tak sem chodí… zajímá se o Čengovu nemoc. Taky je ze školy Lilienthalovy.
Čtvrtý profesor
Opravdu, velkolepý úspěch. Napadá mě… mám jednoho pacienta… malomocného… na kterém mi velmi záleží. Je to… (Šeptá Dvornímu radovi do ucha).
Dvorní rada
(hvízdne): A chudák!
Čtvrtý profesor
Směl bych vám ho poslat?
Dvorní rada
Ale rozumí se, kolego, rozumí se! Jen řekněte prosím svému panu klientovi, aby se u mne přihlásil. My sice dosud neaplikujeme svou metodu na soukromých pacientech --
Čtvrtý profesor
Ovšem, zcela správně, pane kolego, ale --
Dvorní rada
-- ale když mohu vyhovět vám --
Čtvrtý profesor
-- a když jde o takového pacienta – Bravo!
Dvorní rada
Velmi rád, pane kolego, s největší radostí.

(Odcházejí za hloučkem.)

První asistent
Slyšels? Člověče, to budou prachy!
Druhý asistent
A vidíš, pro mou maminku to udělat nechtěl.
První asistent
Kamaráde, tady jsou peníze a styky – Hergot, kdybych já dostal takového pacienta!

(Z třináctky vystrčí hlavu Dr. Galén.)

Dr. Galén
Už jsou pryč?
Druhý asistent
Potřebujete něčeho, pane doktore?
Dr. Galén
Ne, ne, děkuju, pane kolego… děkuju uctivě…
První asistent
Člověče, pojď! Pan doktor Galén by tu chtěl být raději sám.

(Oba odejdou. Dr. Galén se rozhlédne, a když vidí, že je sám, vytáhne z kapsy housku a žvýká, opřen o dveře.)

(Vrací se Dvorní rada.)

Dvorní rada
Dobře, že vás vidím, Galéne. Musím vám ze srdce blahopřát. Máme nádherný úspěch, kolego. Velkolepý úspěch!
Dr. Galén
(polyká): Ještě… ještě snad musíme vyčkat, pane dvorní rado…
Dvorní rada
Ale ovšem, doktore Dětino, ale ovšem! Nicméně výsledky jsou tak překvapující – Abych nezapomněl, dostanete jednoho privátního pacienta.
Dr. Galén
Ale já… já totiž teď soukromou praxi nevedu…
Dvorní rada
Já vím, kolego, já vím, a chválím vás za to. Věnovat se jenom vědecké práci, správně. Ale tento případ jsem vám zvlášť vybral. Prima klient, milý Galéne.
Dr. Galén
Já jsem vám přece dal čestné slovo, pane dvorní rado,… že nepoužiju své metody… jenom tady na třináctce…
Dvorní rada
Správně, kolego. Ale pro tento jediný případ vás toho čestného slova zprostím.
Dr. Galén
Ale já… já na něm trvám, pane dvorní rado.
Dvorní rada
Co tím míníte, pane kolego?
Dr. Galén
Že nebudu nikoho léčit, pokud tady nebudu hotov, že ano…
Dvorní rada
Upozorňuji vás, Galéne, že jsem přijal osobní závazek.
Dr. Galén
Je mi hrozně líto, ale…
Dvorní rada
Domnívám se, pane kolego, že na své klinice jsem pánem já. A úkoly tady přiděluju já.
Dr. Galén
Kdyby pan dvorní rada toho svého pacienta položil na třináctku, pak ovšem… samozřejmě…
Dvorní rada
Kamže, člověče?
Dr. Galén
Na třináctku, na zem. Já tam už nemám volné lůžko.
Dvorní rada
Ale to je vyloučeno, Galéne. Takového pacienta přece nemůžeme strčit na kliniku! Ten by raději umřel, než by ležel mezi těmi tady – Moc bohatý pán, kamaráde! To nejde. Tak, prosím vás, doktore Dětino, žádné hlouposti --
Dr. Galén
Já budu léčit jenom na třináctce, pane dvorní rado. Já jsem dal své slovo, že ano… Kdyby pan dvorní rada dovolil… ti páni mě tak zdrželi… Smím jít k svým pacientům?
Dvorní rada
Můžete jít k čertu, vy – vy --
Dr. Galén
Děkuju uctivě. (Vklouzne do třináctky.)
Dvorní rada
-- Zatracený idiot! Takhle mne blamovat!

(Přiblíží se První asistent.)

První asistent
(odkašle): Kdyby pan dvorní rada dovolil… já jsem proti své vůli zachytil několik slov – Chování doktora Galéna je neslýchané! A tu mě napadlo… Já jsem totiž se strojil injekční látku, která barvou připomíná prostředek doktora Galéna. Prostě k nerozeznání, pane dvorní rado.
Dvorní rada
Nu, a co s ní?
První asistent
Mohlo by se jí použít… místo pravých injekcí doktora Galéna. Je totiž zaručeně neškodná.
Dvorní rada
A léčivý efekt?
První asistent
Jsou v ní posilující prostředky, které pan dvorní rada sám předpisuje. Nemocným se načas uleví --
Dvorní rada
Ale nemoc pokračuje, co?
První asistent
…Injekce doktora Galéna taky v některých případech zůstaly bez účinku, pane dvorní rado.
Dvorní rada
-- To máte pravdu, mládenče. Ale profesor Sigelius takové věci nedělá.
První asistent
To je známo, prosím, ale – pan dvorní rada by snad nerad odmítl toho nebo onoho pacienta, na kterém mu záleží --
Dvorní rada
To máte taky pravdu. (Vytáhne blok receptů a píše. S chladným despektem:) Nemyslíte, mladíku, že vás je na vědeckou práci škoda? Nechtěl byste si raději otevřít privátní ordinaci?
První asistent
Totiž na to právě pomýšlím --
Dvorní rada
Já vám to radím. (Podává mu utržený recept.) stavíte se s tím u mého kolegy. Vezme vás s sebou… k jednomu pacientovi, víme?
První asistent
(klaní se): Děkuju nejuctivěji, pane dvorní rado!
Dvorní rada
Mnoho štěstí! (Rychle odchází.)
První asistent
(potřásá sám sobě rukou): Gratuluju!… Gratuluju ti, milý hochu! Gratuluju, pane doktore! Máme vyhráno!

Opona

Obraz pátý

Táž chodba. Kordón mužů v bílých ošetřovatelských pláštích, ale v postoji zřejmě vojenském.

(Úřední pán dívá se na hodinky.)

Druhý asistent
(přiběhne bez dechu): Pane komisaři, právě telefonují – Pan maršál už nastoupil do auta.
Úřední pán
Tedy ještě jednou: všechny pokoje s nemocnými --
Druhý asistent
-- od devíti ráno uzamčeny. Všechen personál shromážděn dole ve vestibulu. Je tam už ministr zdravotnictví, musím letět – (Zmizí.)
Úřední pán
Pozor! (Muži v ošetřovatelských pláštích se postaví do pozoru.) Tak naposledy: Nikdo tudy nesmí projít než průvod Jeho Excelence! – Pohov!

(Siréna auta.)

Úřední pán
Už je tady! Pozor! (Ustoupí do kulis.)

(Ticho. Odněkud zdola je slyšet uvítací řeč. – Dva páni v civilu rychle přejdou chodbou, muži v ošetřovatelských pláštích salutují.)

(Přichází Maršál v polní uniformě, po jeho jednom boku Dvorní rada, po druhém Ministr zdravotnictví. Za nimi svita, vojenští páni, lékaři.)

Dvorní rada
-- zde, v čísle dvanáct, máme kontrolní pacienty, kteří jsou také stiženi Čengovou nemocí; ty však neléčíme svou novou metodou, aby bylo možno srovnávat dosažené výsledky --
Maršál
Rozumím. Podíváme se na ně.
Dvorní rada
Vaše Excelence dovolí, abych ji varoval. Choroba je nakažlivá. Mimoto je to hrozný pohled – a přes všechna opatření také nesnesitelný zápach.
Maršál
My vojáci a doktoři musíme vydržet všechno. Pojďme!

(Vejde do dvanáctky. Celá svita za ním.)

(Okamžik ticho, je slyšet jen hlas Dvorního rady z dvanáctky. Po chvilce vrávorá ven Generál, podpírán Druhým asistentem.)

Generál
(sténá): Příšerné! Příšerné!

(Z dvanáctky se tlačí ven jiní členové svity.)

Ministr zdravotnictví
To je hrůza! Otevřte okno!
Pobočník
(se šátkem u nosu): Skandál! Sem vodit hosty!
Jiný pán
Kriste – Ježíši! Ježíši Kriste!
Generál
Jak to může maršál vydržet!
Ministr
Pánové, já bych byl omdlel!
Pobočník
Jak sem mohli maršála pozvat! Idioti! Ale já jim ukážu --
Jiný pán
Viděli jste… viděli jste… viděli jste…
Generál
Prosím nemluvit o tom! Fuj, já toho mám dost pro celý život; a jako voják jsem viděl ledacos, pánové --
Druhý asistent
Já bych donesl pánům kolínské vody!
Ministr
To jste měl mít s sebou, člověče!

(Druhý asistent odběhne.)

Pobočník
Pozor!

(Svita odstoupí ode dveří. Vyjde Maršál, za ním Dvorní rada a lékaři.)

Maršál
(zastaví se): Jak vidím, pánové mnoho nesnesou. – Půjdeme dál.
Dvorní rada
V čísle třináct je ovšem docela jiný obraz. Tam totiž aplikujeme svou novou metodu. Vaše Excelence se sama přesvědčí --

// (Maršál vejde do třináctky. Za ním Dvorní rada a lékaři. Svita váhá, nahlíží do dveří a pak po jednom vchází do třináctky. Ticho, zas jen tlumený hlas Dvorního rady.)//

Hlas za scénou
Stát!
Druhý hlas
Pusťte mě, já tam musím --
Úřední pán
(vynoří se z kulis): Co je? Kdo je to?

(Dva muži v ošetřovatelských pláštích vlekou Dr. Galéna za ruce.)

Úřední pán
Kdo ho sem vpustil? – Člověče, co tu chcete?
Dr. Galén
Pusťte mě k mým nemocným!

(Vrací se Druhý asistent s lahví kolínské vody.)

Úřední pán
Znáte toho člověka?
Druhý asistent
To je doktor Galén, pane komisaři.
Úřední pán
Má tu co dělat?
Druhý asistent
Ano, totiž – Vlastně ano. Pracuje tady na třináctce.
Úřední pán
Promiňte, pane doktore – Pusťte ho! – Proč jste nepřišel před devátou hodinou, jako druzí lékaři?
Dr. Galén
(hladí si paže): Já… já jsem neměl kdy… já jsem dělal lék pro své nemocné --
Druhý asistent
(tlumeně): Pan doktor Galén totiž nebyl pozván.
Úřední pán
Ah tak. Teď musíte zůstat se mnou, pane doktore. Nemůžete dovnitř, dokud neodejde pan maršál.
Dr. Galén
Ale já přece…
Úřední pán
Račte jít se mnou! (Odvádí ho do kulis.)

(Z třináctky vychází Maršál, Dvorní rada a ostatní.)

Maršál
Blahopřeju, milý Sigelie. Je to přímo zázrak.
Ministr
(čte z papíru): “Vaše Excelence, milovaný pane maršále, dovolte mi, abych jménem svého resortu –”
Maršál
Děkuju vám, pane ministře zdravotnictví. (Obrátí se k Dvornímu radovi.)
Dvorní rada
Vaše Excelence, jsem stěží mocen slova… Nám, klinice Lilienthalově, se dostalo tak vysokého uznání… My vědečtí pracovníci jsme si však vědomi, jak nepatrná a ubohá je naše zásluha proti té, která odvrátila daleko horší hlízu: hlízu anarchie, epidemii barbarské svobody, lepru korupce a mor společenského rozkladu, který zachvátil a téměř smrtelně oslabil organismus našeho národa --
Pochvalné mručení
Velmi dobře! Bravo!
Dvorní rada
A proto používám této vzácné příležitosti, abych se jako prostý lékař hluboce sklonil před tím největším lékařem, který nás všechny vyléčil z národního malomocenství tvrdou, někdy chirurgickou, ale vždycky spásonosnou terapií. (Uklání se hluboce před Maršálem.)
Pochvalný šum
Bravo! Bravo!
Maršál
(podává mu ruku): Děkuju vám, milý Sigelie. Vykonal jste veliké dílo. Na shledanou!
Dvorní rada
Nejhlubší dík, Vaše Excelence!

(Maršál odchází, provázen Dvorním radou, svitou, lékaři atd.)

Úřední pán
(vynoří se z kulis): Tak hotovo. Pozor! Dvojstup a uzavřít průvod!

(Muži v ošetřovatelských pláštích jdou za svitou.)

Dr. Galén
Už smím dovnitř?
Úřední pán
Okamžiček, pane doktore, jen co pan maršál odjede. (Jde ke dvanáctce a strčí tam nos; honem zase zavře.) Hergot! A to tam chodí doktoři?
Dr. Galén
Co? Ano, ovšem.
Úřední pán
Nic naplat, pane doktore, je to veliký muž. Je to hrdina.
Dr. Galén
Kdo?
Úřední pán
Náš maršál. Vydržel tam dvě minuty. Já to měřil na hodinkách.

(Siréna auta.)

Úřední pán
Už odjel. Tak už můžete dovnitř, pane doktore. A promiňte, že jsme vás na chvíli zatkli --
Dr. Galén
To nevadí, těšilo mě velice – (Zaleze do třináctky.)

(Přiběhne Druhý asistent.)

Druhý asistent
Honem, kde jsou ti páni od novin? (Přeběhne.)
Úřední pán
(podívá se na hodinky): Mno. Ani to tak dlouho netrvalo. (Odejde.)
Hlas Druhého asistenta
Tudy, pánové, tudy. Pan dvorní rada tu bude za okamžik.

(Přichází hlouček žurnalistů s Druhým asistentem.)

Druhý asistent
-- Tady, pánové, na čísle dvanáct byste mohli vidět, jak vypadá takzvaná bílá nemoc, když není léčena podle naší metody; ale já pánům nedoporučuju…
Hlouček novinářů
(vniká do dvanáctky, ale ihned zděšeně couvá): Co je tam? – Zpátky! – Pusťte mne! – To je strašné! – Hrůza!
Jeden novinář
Ti… ti jsou ztraceni, ne?
Druhý asistent
Nu ovšem. A tady, na třináctce, se mohou páni sami přesvědčit, jak vypadají výsledky po několika týdnech našeho léčení. Jen prosím, neračte se obávat --

(Hlouček novinářů váhavě vstupuje do třináctky; vejdou tam všichni.)

(Vrací se Dvorní rada, září nadšením.)

Druhý asistent
Prosím, pane dvorní rado, páni od novin jsou právě na třináctce…
Dvorní rada
Kdyby mne teď nechali! Jsem tak dojat… Tak honem, kde je máte?
Druhý asistent
(ve dveřích třináctky): Prosím, pánové; pan dvorní rada právě přišel.
Hlouček novinářů
(vychází na chodbu): To je zázrak! – Úžasné! – Skvělé!
Druhý asistent
Račte se rozestavit, pánové; pan dvorní rada vám poskytne informace…
Dvorní rada
Pánové prominou, ale jsem tak hluboce vzrušen… Kdybyste viděli, s jakým soucitem… a s jakou mravní statečností se sklonil náš maršál nad lůžky těch nejubožejších… To byl nezapomenutelný okamžik, pánové!
Jeden novinář
A co řekl?
Dvorní rada
Nu, vyjádřil se potom až příliš lichotivě --
Druhý asistent
Kdyby pan dvorní rada dovolil, Jeho Excelence se vyjádřila: Blahopřeji vám, milý Sigelie. Je to zázrak. Vykonal jste veliké dílo, pane dvorní rado.
Dvorní rada
Nu ano, pan maršál velmi přecenil mou zásluhu. Nyní, když je nalezen bezpečný prostředek proti takzvané bílé nemoci, můžete napsat, pánové,… že to byla nejhroznější choroba dějin, horší než středověký mor – Teď už není třeba zamlčovat dosah té hrůzy.
Jsem hrd, pánové, že palmu tohoto úspěchu si odnáší náš národ – a že ho bylo dobyto právě na půdě kliniky mého velkého učitele a předchůdce Lilienthala.

(Dr. Galén stojí unaveně ve dveřích třináctky.)

Dvorní rada
Pojďte sem, Galéne! Pánové, to je taky jeden ze zasloužilých spolubojovníků. V naší lékařské vědě nezáleží na osobních úspěších; pracujeme prostě pro lidstvo – Jen se nestyďte, milý Dětino. Všichni jsme splnili svou povinnost… až po nejmenší ošetřovatelku. Jsem rád, že v tento veliký den mohu ze srdce poděkovat všem svým obětavým spolupracovníkům --
Jeden novinář
Mohl byste nám říci, pane dvorní rado, v čem záleží vaše léčebná metoda?
Dvorní rada
Ne moje, pane. Ne moje. Metoda kliniky Lilienthalovy. V čem záleží – pánové, to ohlásíme lékařům; léčebné prostředky náležejí jen do rukou odborných. Řekněte veřejnosti, co jste tady viděli. Napište prostě: Lék proti nejvražednější nemoci světa je nalezen. Nic víc.
Ale chcete-li tento radostný den zvěčnit, pak pište, pánové, o velikém vojevůdci… o hlavě našeho státu… o nádherném hrdinovi, který vkročil mezi malomocné, aby vzdoroval hrůze a nákaze… To bylo nadlidské, pánové! Opravdu, nejsem ani mocen slova… Promiňte, moji nemocní už čekají. Poroučím se, pánové; kdybyste něco potřebovali, jsem vám vždycky k službám.

(Rychle odejde.)

Novinář
Tak bychom byli hotovi, ne?
Dr. Galén
(vystoupí vpřed): Prosím, pánové… ještě snad chvilinku… Prosím vás, vyřiďte, že já, doktor Galén… doktor chudých…
Novinář
Komu to máme vyřídit?
Dr. Galén
Komu? Všem králům a vladařům na světě… Napište jim, že bych je prosil… Já byl totiž na vojně, pánové, jako doktor… a já bych chtěl, aby už nebyly války, víte? Prosím vás, napište jim to!
Novinář
Myslíte, že vás poslechnou?
Dr. Galén
Ano, totiž… Řekněte jim, že jinak zajdou na malomocenství, že ano… Ten lék proti Čengově nemoci, to je můj lék, rozumíte? A já jej nedám, dokud… dokud neslíbí, že už se nebude zabíjet! Prosím vás, pánové, řekněte jim, že jim to vzkazuju! Já opravdu… nikdo druhý ten můj prostředek nezná, zeptejte se tady na klinice; jen já mohu léčit, jen já… Řekněte jim, že už jsou staří… všichni, kdo vládnou. Řekněte jim, že budou zaživa hnít… jako ti tady. Řekněte, že to čeká všechny lidi… vůbec všechny…
Jiný novinář
Vy byste nechal lidi takhle umírat?
Dr. Galén
A vy byste je nechali zabíjet? Proč prosím… Když mohou lidé zabíjet olovem a plynem,… nač my doktoři máme někoho zachraňovat, ne? Kdybyste věděli, co to dá někdy práce… zachránit dítě… nebo vyhojit takový kostižer… A pak se řekne válka! Jako lékař… musím být proti střílení a yperitu, že? Já jsem viděl, jaké svinstvo to v člověku dělá… Rozumíte, prostě jako doktor – Já nejsem žádný politik, pánové, ale jako lékař jsem

povinen… bojovat o každý lidský život, ne? To je prostě lékařská povinnost, odstranit válku!

Novinář
Prosím vás, jak ji chcete odstranit?
Dr. Galén
Jak? Prostě… ať se zřeknou válečného násilí, a já jim za to dám ten lék proti bílé nemoci, ne?

(Druhý asistent odběhne.)

Novinář
Jak si představujete, že byste přinutil vlády celého světa --
Dr. Galén
Ano, jak… To je právě to těžké, že? Já vím, že se mnou nebudou jednat; ale když vy to napíšete v novinách – Napište, že ten lék nedostane žádný národ, dokud se nezaváže,… že… že… že už nikdy nepovede válku, víte?
Novinář
Ani kdyby se musel bránit?
Dr. Galén
Bránit se… Poslyšte, já bych se taky bránil; kdyby na nás někdo šel, tak… budu střílet, že ano… Ale proč by se nemohly zrušit útočné zbraně… proč by se nemohlo ve všech státech omezit zbrojení --
Jiný novinář
Vyloučeno. To dnes žádný stát neudělá.
Dr. Galén
Ne? A to… to teda nechá své lidi tak hrozně umírat? Co? Tolik lidí se nechá zbytečně trpět? A… a… a lidé si to dají líbit, co? Myslíte, že se ani nebudou bouřit? A sami mocní se budou zaživa rozpadat… Člověče, vždyť se budou bát… všichni se budou bát…
Novinář
Něco na tom je. Muselo by se počítat s veřejností --
Dr. Galén
Ano. A vy jim řeknete: Nebojte se, je tady lék – Přimějte své vladaře, aby složili slib věčného míru… aby uzavřeli věčnou smlouvu se všemi národy,… nu a bude po bílé nemoci, že ano?
Novinář
A co když na to žádná vláda nepřistoupí?
Dr. Galén
Poslyšte, to by mně bylo hrozně líto… To bych pak svůj lék nemohl vydat. Ne prosím, to bych nemohl.
Novinář
A co byste s ním dělal?
Dr. Galén
Co? Já? Jako doktor… musím přece léčit, ne? Léčil bych své chudé…
Novinář
Proč jenom chudé?
Dr. Galén
Protože jich je mnoho. To by byla ohromná praxe, člověče! Víte, mohl bych aspoň dokázat… na spoustě případů, že se dá bílá nemoc vyléčit.
Novinář
A bohatého byste do léčení nevzal?
Dr. Galén
Je mi líto, pane,… ale to bych nemohl. Bohatí – Bohatí mají víc vlivu, že ano – Budou-li mocní a bohatí opravdu chtít mír… Na ně se víc dá, víte?
Novinář
Nezdá se vám, že je to k těm bohatým – trochu nespravedlivé?
Dr. Galén
Je, pane. Já vím. Ale nezdá se vám, že je to k těm chudým – taky trochu nespravedlivé, že jsou chudí? Koukejte se, vždycky umíralo o tolik víc chudých, že ano – a nemuselo by to být, pane, nemuselo by to být! Každý má právo na život, že? Člověče, kdyby se dalo na špitály tolik jako na válečné lodi --

(Rychle přichází Dvorní rada s Druhým asistentem.)

Dvorní rada
Prosím pány novináře, aby opustili kliniku. Kolega Galén nervově ochuravěl.
Novinář
Ale nás by ještě zajímalo slyšet --
Dvorní rada
Pánové, tady za dveřmi je nakažlivá choroba. Je ve vašem zájmu vzdálit se. Pane asistente, doprovoďte pány redaktory k východu.

(Hlouček novinářů se vzdaluje.)

Dvorní rada
Galéne, vy jste se zbláznil! Já nestrpím, aby se na půdě mé kliniky vedly tak nesmyslné a podvratné řeči – a k tomu v takový den! Měl bych vás dát na místě sebrat pro pobuřování, rozumíte? Naštěstí vás jako lékař omlouvám; jste asi přepracován. Pojďte se mnou, Dětino!
Dr. Galén
Proč?
Dvorní rada
Pěkně mi povíte chemickou formuli a přesné použití svého léku, a pak si půjdete odpočinout. Máte toho zapotřebí.
Dr. Galén
Pane dvorní rado, já jsem ohlásil své podmínky, že ano… Jinak…
Dvorní rada
Jinak co? Nu? Co bude?
Dr. Galén
Prosím za prominutí, ale… já jinak svůj lék nemohu vydat, pane dvorní rado.
Dvorní rada
Buď jste blázen, nebo vlastizrádce, Galéne! Žádám vás důtklivě, abyste se choval jako lékař. Vaše povinnost je pomáhat nemocným; po ostatním vám nic není.
Dr. Galén
Ale já bych jako lékař chtěl, aby se už lidé nezabíjeli --
Dvorní rada
Ale já na půdě své kliniky takové názory zakazuju! My nesloužíme žádné humanitě, nýbrž vědě – a svému národu, pane kolego. Nezapomínejte, že jste na státním ústavu.
Dr. Galén
Ale proč, poslyšte – Proč by náš stát nemohl uzavřít věčný mír…
Dvorní rada
Protože nemůže a nesmí. Pan Galén jako cizinec původem nemá patrně dost jasné ponětí o tom, co je poslání a budoucnost našeho národa. A dost toho nesmyslu! Nyní vás žádám naposledy, doktore Galéne, abyste mně jako hlavě kliniky oznámil formuli svého léku.
Dr. Galén
Je mi hrozně líto, pane dvorní rado, ale… to prosím nemohu udělat.
Dvorní rada
-- Jděte! A na mou kliniku už nevkročíte!
Dr. Galén
…Prosím, pane dvorní rado. Ale je mi opravdu líto --
Dvorní rada
Mně také, člověče. Myslíte, že mně není líto nemocných, kteří budou dál umírat na Čengovu nemoc? Co? A myslíte, že mně není… zatraceně divně, když se podívám sám na sebe? Jak teď vypadám, člověče! Tady slavnostně ohlásím, že máme lék proti malomocenství; nu teď je s tím konec, a já – To je amen s mou vědeckou ctí, doktore Dětino; já příliš dobře vím, jaká to je ostuda. Ale raději tuhle porážku, než abych připustil… vaše utopistické vyděračství, Galéne! Raději nechám celý svět pojít na malomocenství, než bych tady strpěl… na jediný okamžik… váš pacifistický mor!
Dr. Galén
Poslyšte, to byste neměl… To byste jako lékař neměl říkat!
Dvorní rada
Já nejsem jenom lékař, pane. Já bohudík sloužím také svému státu. – Ven!

Opona


Autor: Virlupus Volchv • Vytvořeno: 24. května 2021 09:00 • Přečteno: 156 × • Hodnocení: žádné
Kategorie: PrózaDramaČtení na dvě hodiny