Bílá nemoc 3.část - Karel Čapek

Bílá nemoc je divadelní hra – drama Karla Čapka z roku 1937. Dílo varuje před nastupujícím fašismem. Jde o jedno z děl varujících před nástupem nacismu v Německu a stalo se posléze i jedním z důvodů plánované autorovy perzekuce gestapem.

Jednání třetí

Maršál

Obraz první

U Maršála.

Maršál
Tedy v hlavních rysech --
Ministr propagandy
-- všude se rozmáhá agitace proti válce. Zejména anglický tisk… Angličané se vždycky hrozně báli nemocí. Vláda dostala petici s mnoha milióny podpisů --
Maršál
Dobrá. Tím se sami vnitřně oslabují. Dál!
Ministr
Tentokrát se bohužel i nejvyšší kruhy angažují pro mír; dokonce i jeden královský dvůr --
Maršál
To vím.
Ministr
Její Veličenstvo má chorobnou hrůzu před bílou nemocí; zachvátilo to její tetu – Král prý připravuje výzvu ke všem vládám světa, aby obeslaly konferenci o trvalém míru --
Maršál
To by bylo nepříjemné. Nemohlo by se předem zakročit –?
Ministr
Je to už všechno příliš daleko. Prostě veřejné mínění celého světa bude zuřivě proti každé válce. To dělá ten strach před malomocenstvím, Vaše Excelence. Lidé už nechtějí politiku, chtějí jen lék, jen záchranu – Dostáváme hlášení, že už i u nás se mluví dost malomyslně – řekněme přímo protiválečně. Raději prý zdraví než nějaké vavříny --
Maršál
Zbabělci! Teď, když jsme tak připraveni – Tak příznivá situace se naskytne stěží jednou za sto let! Poslyšte, ručíte mi za to, že ta… nálada bude u nás potlačena?
Ministr
Vaše Excelence, nadlouho za to ručit nemohu. Mládež je plna nadšení a půjde za vámi do ohně; ale u starších lidí se šíří tíseň a strach --
Maršál
Já víc potřebuju ty mladé.
Ministr
Zajisté, ale ti staří jsou… hospodářsky silnější. Mimoto mají ještě pořád v rukou vedoucí místa a vyšší úřady… V případě války by to mohlo tu a tam zaskřípat. Je krajně nutno uklidnit veřejnost --
Maršál
Čím?
Ministr
Přinutit toho doktora, aby dal k dispozici svůj lék.
Maršál
Člověče, toho kdybyste dal na skřipec, je to marné. Já ho znám.
Ministr
Máme své osvědčené prostředky, jak vykonat na lidi nátlak --
Maršál
-- jenže ty prostředky se obyčejně končí smrtí. Ne, děkuju; to by v našem případě neudělalo dobrý dojem.
Ministr
Pak by nezbývalo než… třeba dočasně… povolit tomu volání po míru --
Maršál
-- a propást příznivou situaci. Škrtněte to.
Ministr
Nebo udeřit tak rychle, než se zformuje mírová fronta. To znamená --
Maršál
-- udeřit ihned. A udeřit na nejslabší místo. Pokud jde o příčiny k vojenskému zakročení --
Ministr
-- máme je připraveny už dávno. Úklady proti našemu státu, soustavné provokace a tak dále. V pravý okamžik se přihodí menší politický atentát – Pak stačí nařídit rozsáhlé zatýkání a dát pokyn tisku. Dojde k spontánním demonstracím pro válku – Ručím za vlastenecké nadšení – dokud není pozdě.
Maršál
-- Děkuju vám. Věděl jsem, že se na vás mohu spolehnout. –Konečně! Bože, konečně povedu svůj národ k velikosti!

Opona

Obraz druhý

Před zvednutím opony je slyšet vojenské marše, polnice a bubny, zanikající v rostoucím nadšeném křiku davů.

Zvedne se opona. Pracovna Maršálova. Na otevřeném balkónu mluví Maršál k davům. Uvnitř pracovny Maršálova Dcera a Mladý baron Krüg ve vojenské uniformě.

Maršál
(k davům): – v tuto chvíli, kdy naše stříbrná letadla už rozsévají zkázu nad městy našich zákeřných nepřátel – (Nadšený pokřik.), chci se zodpovědět svému národu ze svého nejtěžšího kroku. (Ať žije maršál! Sláva maršálovi!) Ano, zahájil jsem válku, a zahájil jsem ji bez vypovězení. Učinil jsem tak, abych ušetřil tisíce životů vašich dětí, jež v tomto okamžiku vyhrávají svou první bitvu, dříve než se nepřítel mohl vzpamatovat ze svého zděšení. Žádám vás nyní dodatečně o váš souhlas – (Frenetický křik: Ano! Ano! Souhlasíme! Ať žije maršál!)
Dále, zvedl jsem boj bez dalšího ponižujícího jednání s tím malým, mizerným státečkem, který si myslel, že může beztrestně provokovat a urážet náš veliký národ – (Rozhořčený křik davů.) a rozvracet jeho pořádek a bezpečnost svými placenými bandity. (Řev davů: Zabít je! Na ně! Zrádci! Pověsit!)
Ticho! Křikem se toho zla nezbavíme! Byla jen jedna cesta: zničit trestnou výpravou ten obtížný státeček, který soustavně ohrožoval náš mír; zničit ten malý a méněcenný národ, který ani nemá práva žít; zničit jej, ať jej chrání kdokoliv, – a teď ať ty druhé mocnosti ukážou své karty! Pravím jen, že my se nebojíme nikoho! (Veliký křik: Nebojíme! Ať žije maršál! Ať žije válka!)
Věděl jsem, že stojíte za mnou. Za vaši čest jsem poslal své nádherné vojsko do boje. Stejně tak za vás prohlašuju celému světu do očí: My jsme tu válku nechtěli, ale my ji vyhrajeme! Vyhrajeme ji z vůle boží – Vyhrajeme ji, (tluče se do prsou) protože my jsme v právu!… My jsme v právu… (Slaběji:) My… jsme v právu… (Velký křik: My jsme v právu! Sláva válce! Sláva maršálovi!)
Maršál
(potácí se z balkónu a tluče se do prsou): My jsme v právu… My jsme v právu… My jsme… Já…
Krüg
(přiběhne k němu): Co je vám, Excelence?
Dcera
Co se ti stalo?
Maršál
Nechte mne… Jděte… (Tluče se do prsou.) My jsme v právu… Co je to? (Rozepíná si kabát a sahá si na prsa.) My… jsme v právu… (Roztrhne si košili.) Podívejte se… tady…
Krüg
Ukažte! (Krüg i Dcera se skloní k Maršálově hrudi.)
Maršál
Já tady nic necítím… Je to jako mramor…
Dcera
(sevřeně): Ale ne, tati… Nic tam nemáš, ani se nedívej --
Maršál
Pusť… (Hmatá si na prsa.) Bez citu… docela bez citu…
Dcera
Tatínku, nic to není… uvidíš!

(Zvenčí rostoucí volání: Maršál! Maršál! Maršál!)

Maršál
Já vím, co to je. Jdi, holčičko, jdi… Nech mne…

(Zvenčí volání: Maršál! Chceme maršála!)

Maršál
Ano! Už jdu. (Zapíná si kabát.) Prosím vás, děti, jděte! Nemá to smysl, abyste tady… Tohle už není nic pro vás.

(Maršál! Chceme maršála!)

Maršál
Už jdu. (Vystoupí na balkón, vzpřímený, s rukou zvednutou na pozdrav.)

(Nesmírný křik: Ať žije maršál! Sláva maršálovi! Sláva válce!)

(Dcera propukne v pláč.)

Krüg
To nesmíte! Slyšíte, drahoušku…
Dcera
Pavle,… když tatínek…
Krüg
Já vím; ale teď nesmíte plakat. (Jde k telefonu, horečně listuje v seznamu, natočí číslo.) Haló… Dvorní rada Sigelius? – Tady Krüg. Přijeďte ihned sem, do maršálova paláce. – Ano, k maršálovi samotnému… Ano, bílá skvrna. (Položí sluchátko.)
Prosím vás, Aneto, neplačte!

(Zvenčí volání: Ať žije maršál! Ať žije válka! Ať žije armáda! Sláva maršálovi!)

Maršál
(vrací se z balkónu): Přece jen mne mají rádi… Je to veliký den. – Nu neplač, malá!
Krüg
Vaše Excelence, dovolil jsem si zavolat dvorního radu Sigelia…
Maršál
Ano, Pavle. Abych stonal podle vědeckých předpisů, že? (Mávne rukou.) Nedošly ještě… žádné zprávy… o našich letadlech?

(Zvenčí zpěv a vojenská hudba.)

Maršál
Slyšíte je? Jak jásají – Konečně jsem z nich udělal národ! (Hmatá si pod kabátem.) Zvláštní… Je to studené jako mramor. Jako bych to už nebyl já --

(Zvenčí: Maršál! Maršál! Maršál!)

Maršál
Už jdu… už jdu… (Potácí se k balkónu.)
Krüg
Dovolte, Vaše Excelence. (Vyběhne na balkón a dává znamení, aby se dav utišil.) Jeho Excelence pan maršál vám děkuje. Právě se odebral k své práci.

(Ať žije maršál! Ať žije válka! Sláva maršálovi!)

Maršál
Je to hodný hoch… Starého Krüga jsem měl velmi rád. (Usedá.) Chudák baron Krüg! Chudák… chudák…
Krüg
(vrací se z balkónu): Prosím vás, Aneto – (Ukáže na okna. Oba stahují těžké záclony a rozsvítí lampu na stole. Šero a ticho, jen tlumeně zaléhá zvenčí zpěv a pochody.)
Maršál
Ano. Teď to tu aspoň vypadá jako u nemocného.
Dcera
(usedne u jeho nohou): Ty nebudeš nemocný. Přijdou největší doktoři světa a uzdraví tě. Teď si musíš lehnout, tati --
Maršál
Ne, ne, já přece nemohu stonat. Já musím vést válku, holčičko. Uvidíš, že na to nebudu ani myslet – Jenom teď, tu chvilku mezi vámi… jen co si oddychnu. To dělal ten hluk. Člověku je líp, když může zalézt do tmy… a někoho držet za ruku, víš?… Ale to přejde, uvidíte; já musím dělat tu vojnu… Jen co přijdou první zprávy! – Slyšíte, jak venku zpívají? Zní to jako… z jiného břehu.
Krüg
Kdyby to Vaši Excelenci rušilo --
Maršál
Ne, nechte je. Teď všude, všude vlají prapory… Měl bych jet městem… ukázat se… a říci všem, že my jsme v právu, my… my… (Tluče se do prsou.)
Dcera
Tatínku, ne! Nesmíš už na to myslet!
Maršál
Ne, nesmím, dceruško. Počkej, až pojedu v čele vojáků jako vítěz… Tys mne neviděla, když jsem v poslední válce vedl naše vojáky domů. Tos byla ještě moc maličká, viď? Ale teď uvidíš – Počkej, jakou budeš mít radost! Pavle, válka je krásná věc! To je, pro nás muže, to největší – Udeřit na pravém křídle! Obchvat! Hoďte tam deset armádních sborů --
Pobočník
(ve dveřích): Pan dvorní rada Sigelius přijel. Mám ho uvést sem?
Maršál
Co?… Co chce?
Dcera
Uveďte ho… do tatínkovy ložnice.
Pobočník
Prosím. (Zmizí.)
Maršál
Ano, už vím. Nejlepší doktoři světa, že?… (Vstane.) Škoda. S vámi mně bylo líp.
Dcera
(provází ho ke dveřím): Nesmíš se bát, tati.
Maršál
Co? – Maršál se nebojí, děvčátko. Maršál… má své poslání. (Vyjde.)

(Ticho. Jen vojenský pochod zvenčí.)

Krüg
Plač, Aneto, plač! Teď můžeš!
Dcera
Poslyš, Pavle – Snad opravdu má poslání – Snad se mu opravdu nemůže nic stát!
Krüg
-- Je to hrůza, Aneto! Tak pokročilé stadium… Pro Krista, jak je možno, že o tom nevěděl dřív?
Dcera
Když… když on na sebe vůbec nemyslel… Byl si tak jist… (Vzlyká, opřena o krb.)
Krüg
Aneto, dnes večer nastupuju k svému pluku.
Dcera
Ty přece nemusíš --
Krüg
V naší rodině se obyčejně povinnosti plnívají. Taková hloupá tradice, víš?
Dcera
Ale vždyť ta válka nemůže dlouho trvat! Tatínek říkal, že za několik dní --
Krüg
Možná. Ale v každém případě… tu budeš nějaký čas sama. Musíš být statečná, Aneto.
Dcera
Já budu.
Pobočník
(vejde): Jiskrové depeše prosím.
Krüg
Dejte je panu maršálovi na stůl.
Pobočník
Prosím. (Položí telegramy na stůl a zmizí.)
Dcera
Pavle,… co mám dělat?
Krüg
Okamžik. (Jde ke stolu a prohlíží depeše.) Promiň, neměl bych, ale… To by člověk nevěřil! Takový malý národ --
Dcera
Co dělají?
Krüg
Začali se bránit. Jako křečci. Máme úspěchy, ale útok na hlavní město selhal. Ztratili jsme tam osmdesát letadel… Tanky na hranicích narazily na silný odpor --
Dcera
Je to špatné?
Krüg
Přinejmenším ztráta času. Zatím jim může přijít pomoc, víš? Maršál asi počítal s tím, že první náraz stačí – Tady dvě velmoci nám dávají ultimátum – Už nařídily mobilizaci. Kriste, to to jde rychle! Tři, čtyři… pět ultimát najednou --
Dcera
Tedy vlastně… špatné zprávy?
Krüg
Myslím, že hodně špatné, Aneto.
Dcera
Máme mu je ukázat?
Krüg
Musíme. Neboj se, děvče, maršál je silný – Takového člověka nemoc nezlomí. Uvidíš, jak se teď postaví nad válečnou mapu a zapomene na všechno… Je to voják. Postav ho před jícny pušek, a ani nemrkne…

(Do pracovny se vpotácí Maršál ve vlajícím županu.)

Maršál
(vzlyká): Ježíši, bože nebeský… Kriste… Kriste Ježíši… Ježíši Kriste ukřižovaný!…
Dcera
Tati!
Krüg
(běží k němu): Vaše Excelence, vzpamatujte se – (Vede ho k lenošce.)
Maršál
Jděte pryč! Jděte pryč! To přejde… za chvíli… Můj bože, můj ty Ježíši Kriste… Ještě šest neděl… Jenom šest neděl, řekl ten doktor – A potom ten konec… ten konec… Kriste Ježíši! Proč si to člověk nedovede dřív představit! Teprve když to pozná na sobě… Ježíši Kriste, smiluj se!
Krüg
(dává znamení Anetě, aby věc nechala jemu): Vaše Excelence, došly zprávy z bojiště.
Maršál
Co?… Nechte mne teď, já nemohu… Jděte všichni pryč! Copak nevidíte, lidi, copak nevidíte…
Krüg
Vaše Excelence, došly špatné zprávy.
Maršál
Jak? – Dejte je sem! (Bere zprávy a mlčky je studuje.) To ovšem… mění situaci. (Vstane.) Zavolejte mi sem… ne, nikoho. Dám své rozkazy písemně. (Sedne k psacímu stolu.)

(Krüg se postaví vedle něho. Dcera nehnutě stojí a modlí se.)

(Zvenčí zpěv.)

Maršál
(chvatně píše): Mobilizovat další ročníky!
Krüg
(bere od něho list): Ano, Vaše Excelence.
Maršál
(píše, až přelomí tužku. Krüg mu podá novou): Dispozice letectvu.
Krüg
(bere od něho list): Ano, pane maršále.
Maršál
A tady – (Horečně něco škrtá.) Ne, to nejde. (Utrhne list z bloku, zmačká a hodí do koše.) To se musí udělat jinak– (Píše a opět se zarazí.) Ne. Počkejte okamžik. (Položí hlavu na stůl.)

(Krüg bezradně vzhlédne k Anetě.)

Maršál
-- Bože, smiluj se! Bože, smiluj se!
Krüg
Vaše Excelence, čekám na další rozkazy.
Maršál
(zvedá hlavu): Ano, hned… (Vstane a potácí se do středu scény.) Já tedy rozkazuju… Aneto, zítra… zítra se postavím osobně v čelo útočící armády. Já sám budu řídit všechny operace… To je mé poslání, víš? A až zvítězíme,… pojedu v čele vojáků na koni…

(Vojenský marš zvenčí.)

Maršál
-- mezi hromadami trosek. Víš, tam bývalo nějaké hlavní město. A já pojedu, maso ze mne už dávno spadalo… budu mít už jen oči, ale ještě pořád potáhnu v čele vojáků, kostra na bílém koni… A lidé budou volat: Ať žije maršál! Ať žije Jeho Excelence Smrťák!

(Dcera zakvílí a zakrývá si tváře rukama.)

Krüg
Nesmíte tak mluvit, maršále!
Maršál
Máte pravdu, Pavle… Nebojte se, na to už nedojde. Já vím, co udělám. Zítra… zítra se postavím v čelo vojáků. Ale ne v hlavním stanu. Tam bych… třeba… svým generálům už páchnul. Ale v čelo útoku… se šavlí v ruce… hoši, za mnou! za mnou! A padnu-li, Pavle,… já totiž musím padnout. Pak aspoň vojáci pomstí svého maršála… Budou bojovat jako čerti… Hoši, kupředu! Na bodáky! Hurá, hoši, ať to už stojí za to! (Tluče se do prsou.) My jsme vyhráli! My… My… (Sahá si na prsa.) Já… Aneto! Aneto, já mám strach --
Dcera
(jde k němu, mateřsky silná): To nesmíš, tati. Tady si sedni a nemysli na nic, rozumíš? (Usadí ho do lenošky.)
Maršál
Ano. Já nesmím myslet, nebo… nebo… Víš, já jsem to viděl na té klinice… Jeden člověk chtěl vstát, aby mne pozdravil,… a tu mu… upadl takový kus… Ježíši Kriste! Ježíši Kriste! Copak není žádné smilování?

(Krüg vymění pohled s Dcerou, kývne a jde k telefonu. Hledá v telefonním seznamu.)

Dcera
(hladí Maršálovu hlavu): Teď na to nemysli, tatínku. My tě přece nedáme. Ty se přece uzdravíš. To už je naše věc, tati. Ty se musíš vyhojit, ty musíš, ty prostě musíš! Řekni, že se chceš uzdravit --
Maršál
Já chci… Já musím vyhrát tu válku, víš? Aspoň půl roku kdybych měl! Bože, mít aspoň rok na tu válku!
Krüg
(natočil na telefonu číslo): Haló – doktor Galén? – Tady Krüg. Doktore, musíte přijít k maršálovi – Ano, je… velmi těžce nemocen. Jen vy můžete – Ano, rozumím. Vaše podmínka je, že… uzavře mír. Ano, já mu to oznámím. Prosím, počkejte u telefonu. (Zakryje dlaní mluvítko.)
Maršál
(vyskočí): Ne! Ne! Já nechci mír! Já musím vést svou válku. To přece už nemohu odvolat – To by bylo takové ponížení – Vy jste se zbláznil, Pavle! My přece tu válku musíme vyhrát! My jsme v právu --
Krüg
Nejsme, pane maršále.
Maršál
-- Já vím, mladíku, že nejsme; ale já chci, aby můj národ zvítězil! Na mně nezáleží, člověče, ale jen na něm… Ve jménu národa… Položte to, Pavle, položte to; já mohu… pro svůj národ umřít.
Krüg
(podává telefon Anetě): Můžete, pane; ale co bude potom?
Maršál
Po mé smrti? – Hochu, s tím se musí počítat, že jsem smrtelný, ne?
Krüg
Ale vy jste s tím nepočítal, pane. Nikdo vás nemůže nahradit – uprostřed války. Vy jste ze sebe udělal jedinou hlavu – Bez vás budeme poraženi. Bez vás nastane zmatek. Bůh nás chraň toho, co by teď přišlo po vás!
Maršál
Máte pravdu, Pavle; já – nesmím odejít uprostřed války. Já musím dřív tu válku vyhrát.
Krüg
Ta válka… nebude skončena do šesti neděl, pane maršále.
Maršál
Pravda, do šesti neděl… Tohle mně bůh neměl udělat! Tohle bůh… neměl… dopustit… Kriste Ježíši, co mám dělat!
Krüg
Zabránit rozvratu, pane. Je to teď… váš úkol. – Aneto --
Dcera
(do telefonu): Doktore, slyšíte? – Já jsem jeho dcera. Přijdete? – Ano, splní vaši podmínku. Ne, ještě to neřekl, ale nemůže nic jiného udělat – Potom byste přišel? A zachráníte ho? Tak já mu řeknu – (Zakryje mluvítko.) Tati, kdybys prý mu řekl jen jedno slovo --
Maršál
Ne. Polož to, Aneto. Já – nemohu. Vyřízeno.
Krüg
(klidně): Prosím za prominutí. Vaše Excelence to musí udělat.
Maršál
Co udělat? Zavolat k sobě toho --
Krüg
Ano.
Maršál
A pak poníženě nabídnout mír, ne? Odvolat vojsko, že?
Krüg
Ano.
Maršál
A omluvit se… přijmout i trest --
Krüg
--Ano.
MAršál
Tak hrozně, tak nesmyslně pokořit svůj národ…
Krüg
-- Ano, pane.
Maršál
A pak stejně odejít, muset pak složit svůj zneuctěný úřad--
Krüg
Ano. Ale odejít uprostřed míru, pane.
Maršál
Ne! Slyšíte, ne! To ať udělá někdo jiný! Je jich už dost, těch, co stáli proti mně; ať teď ukážou – Já jen… složím svůj úřad; a někdo jiný ať nabídne ten ponižující mír --
Krüg
To jiný – nemůže udělat, Vaše Excelence.
Maršál
Proč?
Krüg
To by znamenalo občanskou válku. Jen vy můžete nařídit

armádě ústup --

Maršál
Tak ať pojde národ, který si neumí vládnout! Ať mne nechají jít… ať si poradí beze mne --
Krüg
Tomu jste je nenaučil, Vaše Excelence.
Maršál
-- Pak zbývá ještě jedna… důstojnická možnost. (Zamíří ke dveřím.)
Krüg
(postaví se mu do cesty): To neuděláte, pane.
Maršál
Co? Nemám snad právo na svůj život?
Krüg
Nemáte, Vaše Excelence. Musíte ještě… ukončit válku.
Maršál
Možná že máte pravdu, mladíku – Aneto, je to hodný hoch, ale má příliš mnoho rozumu. Nikdy nic velkého neudělá --
Dcera
(podává mu sluchátko): Tak tati --
Maršál
(odstrkuje sluchátko): Ne, holčičko. Nechci. Nemohu. Já už nemám proč být živ… ještě dál.
Dcera
Prosím tě, tati! Prosím tě za všechny malomocné --
Maršál
Za všechny – Máš pravdu, Aneto: tady jsou ještě jiní – Tady jsme my, my malomocní! Milióny nás malomocných na celém světě – Pravda, já musím s nimi – Dívej se, světe, dívej se, tady stojí… maršál malomocných; a už ne v čele vojsk, ale v čele všeho bolavého lidského masa – Z cesty, z cesty, teď jdeme my --
My, my jsme v právu, my malomocní; my chceme jen slitování – Ukaž, Aneto! (Bere sluchátko.) Haló, doktore – Ano, sám. – Ano. – Ano. – Už jsem vám řekl, že ano! – Dobrá. Děkuju. (Položí sluchátko.) Tak, to by bylo odbyto. Bude tu… za několik minut.
Dcera
Zaplať bůh! (Rozpláče se radostí.) Já jsem tak ráda, tati – tak ráda, Pavle --
Maršál
(hladí ji po vlasech): Nu jdi – Neštítíš se mne ještě? – Víš, odjedeme potom,… až bude mír --
Dcera
Až se uzdravíš --
Maršál
Ano, až se všichni uzdravíme. A až dám věci do pořádku, víš? Bude to těžké, Pavle… Jen co přijde ten doktor! – Musíme zastavit ofenzívu… a oznámit všem vládám… (Bere na psacím stole své rozkazy a trhá je na kousky.) Škoda, mohla to být… pěkná, veliká válka.
Dcera
A vidíš, tati, už asi nikdy žádná válka nebude. Když ty rozpustíš tu největší armádu na světě --
Maršál
Ano, byla to krásná armáda, holčičko… Ani nevíš, jaká to byla skvělá armáda. Dvacet let jsem ji dělal…
Krüg
Budete dělat mír, pane. Řeknete lidem, že bůh vás poučil --
Maršál
Bůh… Kdybych opravdu věděl, že to bůh chce – Pavle, to by také bylo poslání, že?
Krüg
Ano, pane. Byla by to… velká práce.
Maršál
Práce na dlouhé lokty, já vím. Znám přece diplomaty, chlapče. Ale budu-li ještě několik let živ… Člověk mnoho vydrží, má-li poslání. Mír… Bůh chce, abych dělal mír – Aneto, řekni to,… abych věděl, jak to zní.
Dcera
Bůh chce, abys dělal mír, tatínku.
Maršál
Opravdu, nezní to špatně… To by bylo velké poslání, viď, Aneto? Už to, že by na světě přestala bílá nemoc – To by bylo ohromné vítězství, že? Dělat mír: to by náš národ byl první mezi všemi – Pravda, bude to dlouhá práce, ale budu-li žít… Jen když budu mít od boha úkol! – Tak kde je ten doktor, Aneto? Kde je ten doktor?

Opona

Obraz třetí

Ulice.

Zástup lidí s prapory. Zpěv. Do toho volání: Ať žije maršál! Ať žije válka!

Sláva maršálovi!

Syn
(z prvního aktu): A všichni najednou: Ať žije válka!
Zástup
Ať žije válka!
Syn
Nás vede maršál!
Zástup
Nás vede maršál!
Syn
Ať žije maršál!
Zástup
Maršál! Maršál!

(Houkání auta, které si nemůže zástupem prorazit cestu.)

Dr. Galén
(vyběhne s kufříkem v ruce): Doběhnu pěšky… Dovolte prosím… Prosím vás, pusťte mě… někdo mě čeká…
Syn
Občané, volejte: Ať žije maršál! Ať žije válka!
Dr. Galén
Ne! Válka ne! Nesmí být žádná válka! Poslyšte, ne, válka nesmí být!
Výkřiky
Co to říkal? – Zrádce! – Zbabělec! – Mažte ho!
Dr. Galén
Musí být mír! Pusťte mne – Já jdu k maršálovi --
Výkřiky
Urazil maršála! – Na lucernu! – Zabte ho!

(Hlučící zástup se zavře kolem Dr. Galéna. Zmatená vřava.)

(Zástup se rozestupuje. Na zemi leží Dr. Galén a jeho kufřík.)

Syn
(kopne do něho): Vstávej, potvoro! Koukej mazat, nebo --
Jeden ze zástupu
(klekne k ležícímu): Počkat, občane. Ono je po něm.
Syn
Žádná škoda. O jednoho zrádce míň. Sláva maršálovi!
Zástup
Ať žije maršál! Maršál! Mar-šál!
Syn
(otevře kufřík): Hele, byl to nějaký doktor! (Rozbíjí lahvičky s léky a dupe na ně.) Tak! Ať žije válka! Ať žije maršál!
Zástup
(valí se dál): Maršál! Mar-šál! Ať – žije – maršál!

Opona


Autor: Virlupus Volchv • Vytvořeno: 24. května 2021 09:00 • Přečteno: 140 × • Hodnocení: žádné
Kategorie: PrózaDramaČtení na hodinu